Letecká havária vojakov SR
Veľký smútok doľahol na celé Slovensko. Stala sa tragédia a nešťastný pád lietadla AN - 24 pripravil o život 42 vojakov vracajúcich sa z mierovej misie v Kosove. Táto nezmyselná smrť spôsobila nevýslovný zármutok pozostalých, občania sa s tým nevedia vyrovnať a u niektorých to vyvolalo aj oprávnený hnev. Zomreli ľudia, ktorí sa živí a zdraví vracali k svojim rodinám, keď ich od domova a blízkych delilo iba niekoľko minút letu.
Naši vojaci
sú v Kosove od 7. februára 2002. Striedajú sa každých šesť mesiacov.
Plánovaných je 135 vojakov, v skutočnosti je ich tam 111. Väčšina z vojakov
(70) bola z mechanizovaného práporu v Trebišove. "To, že sa nám začalo
dariť vysielať do zahraničia aj kompaktné jednotky, je skvelé. Príprava na
misiu a aj samotná služba v zahraničí prebieha oveľa efektívnejšie,"
povedal pre internetové stránky ministerstva obrany veliteľ slovenského
kontingentu, podplukovník Ľuboš Balucha (tiež zahynul).
Očití svedkovia v malej dedinke Hejce potvrdili, že lietadlo letelo nezvyčajne nízko a iní si všimli aj to, že zo stroja šľahajú plamene. "Či to bolo palivo, ktoré možno vypúšťali, alebo horiaci motor, ťažko povedať," zauvažoval nahlas starosta Géza Rohály. Tieto prvé výpovede svedkov sú dôležité a pre vyšetrovaciu komisiu záväzné...
Po rozbití RVHP a Varšavskej zmluvy sa vojenská technika
rozdelila medzi jej bývalé členské štáty... Od roku 1969, kedy bolo lietadlo
vyrobené, podstúpilo päť generálnych opráv. Podľa veliteľa vzdušných síl Juraja
Baránka sa mu plánovaná životnosť pred ďalšou generálkou končila 27. mája.
Dvaja bývalí vojenskí piloti tvrdia, že spomínané generálne opravy za ich
služby nesprevádzala modernizácia prístrojového vybavenia. Správa o koncepcii
rozvoja vzdušných síl z roku 2003 vedeniu rezortu obrany odporúčala, aby dve
lietadlá An-24 armáda vyradila. Jeden z pilotov, ktorý nechcel byť menovaný,
hovorí o "systémovej vražde"... Pilot Daniel Kubica, ktorý na tomto
type do odchodu z armády pred piatimi rokmi odlietal 1100 hodín, zasa spomína,
ako vedeniu letectva odporúčal, aby lietadlá dalo modernizovať. Tvrdí však, že
v tom čase sa k dopravnému letectvu nepristupovalo s veľkou vážnosťou a dôraz
sa kládol skôr na zabezpečenie prevádzky stíhačiek.
Na Slovensku sa žije ťažko, je tu vysoká nezamestnanosť, nízke platy a drahota európskej únie. Preto sa nečudujme, že vojaci išli do rizika, chceli zarobiť a zaopatriť svoju rodinu a deti. Je to strašná tragédia, lebo sa nedožili ani vrúcneho objatia s najbližšími, hoci sa domov vracali v plnom zdraví.
Mierová misia sa pre nich skončila, tešili sa na stretnutie so svojimi rodinami, ale rodná zem ich už vítala mŕtvych s vejúcimi vlajkami spustenými na pol žrde, ktoré však ťažko vysušia more sĺz matiek, manželiek, 37 detí, manžela, snúbeníc, otcov, ďalších príbuzných a priateľov.
Slovensko vzdalo hold pamiatke tým, ktorí zahynuli. Politici sa síce zúčastnili na smútočných podujatiach aj na poslednej rozlúčke, ale chýbali tam piati ministri (Vladimír Palko, László Miklós, Pavol Prokopovič, László Gyurovský, Jirko Malchárek), ktorí mali v tom čase iné "dôležité" povinnosti... A vrcholom všetkého bolo ako sa zdrvene a pokrytecky tvárili na obrazovkách televízii, že ako ich to vzalo (napr. v podvečer po pohrebe sa minister Zsolt Simon už veselo zabával v Inchebe).
Keď som
to počul vo večerných televíznych správach, zišla mi na um spomienka na
"Posledný let generála M. R. Štefánika"... Od rodnej zeme ho tiež delilo len
niekoľko minút... Na poslednej rozlúčke s ním na Bradle sa nezúčastnil
prezident T. G. Masaryk... Nemohol som sa ubrániť myšlienke, že určité prvky
národnej histórie sa opakujú.
Ešte aj táto celonárodná tragédia poslúžila predsedovi NR SR Hrušovskému, aby pod rúškom smútku čo najskôr dostal do vlády na prerokovanie a k podpisu zmluvu o "výhrade svedomia" so Svätou stolicou a registrovanými cirkvami (zahynul aj kňaz misie a predseda má vo Vatikáne príbuzného). Táto zmluva je nevypovedateľná a má prednosť pred zákonom, zakladá práva a povinnosti fyzických a právnických osôb... Podľa tejto zmluvy by malo namiesto právneho poriadku Slovenskej republiky platiť cirkevné práva Vatikánu. Dzurinda nesúhlasil a tak si medzi sebou vymenili zopár ostrých názorov... Táto zmluva o svedomí rozdeľuje koalíciu. Ani minister zahraničných vecí Kukan zatiaľ nehodlá predložiť na rokovanie vlády návrhy týchto zmlúv. Aj z toho vidieť, do čoho nás koaličné strany, SDKÚ a KDH zatiahli, akoby v štáte nebolo dôležitejších vecí na riešenie. A predsa...
To, v akom stave je technika našej
armády, za to môže naša slobodomurárska "modra" vláda, ktorá išla do
volieb pod heslom - "modrá je dobrá" (táto
farba symbolizuje tzv. "modré lóže").
Predseda vlády a minister financií nám cez masmédiá systematicky masírujú
mozgy o dobrých "ekonomických výsledkoch"... Avšak za ich činmi
a výpredajom národného majetku sa zakráda stále väčšia bieda, ktorú
vypustili z Pandorinej skrinky, keď sa dostali k moci a stali sa
z nich poslušní služobníčkovia
Západu. Vždy a na všetko majú obligátnu odpoveď: "Nie sú
peniaze"! Pre zdravotníctvo, školstvo, sociálnu oblasť... Vláda klame
a podvádza národ! Jediný sľub, ktorý dal premiér Dzurinda pred voľbami a
dodržal je zvýšenie platov o 200% - pre politikov, poslancov
a štátnych úradníkov. V tomto ho nasledovali aj ostatní štátny
zamestnanci v regiónoch... A národ si z roka na rok stále viac uťahuje
opasky. Ďalšie peniaze sa strácajú v kauzách ministrov: financií, vnútra,
obrany, dopravy, pri zadávaní štátnych zákaziek bez výberového konania, v kauze
vláčiky, dlhy SDKU, ostatných strán atď. Okrem toho sa vyvážajú na najdrahších
vládnych autách (koľko
peňazí bolo vynaložených len na zakúpenie nových áut, po mnohých haváriách?) atď. Táto vláda nemá v sebe
ani kúsok taktu, zodpovednosti, slušnosti a pocitu politickej viny za nič!
Na pozadí tejto tragédie je vidieť reálny stav techniky armády SR,
ktorá i napriek 22 mld. z rozpočtu tvrdí, že nemá peniaze na jej obnovu čím
vystavuje dnes už svojich zamestnancov zbytočnému riziku s reálnymi stratami na
životoch. V minulom roku prebehlo výberové konanie na dodávateľa zahraničných
dovoleniek pre zamestnancov Ministerstva obrany, za ktoré toto ministerstvo z
našich daní zaplatilo 89 miliónov Sk ! Je práca týchto úradníkov tak namáhavá
že potrebujú zahraničnú dovolenku? Zarábajú títo úradníci tak málo že im ju
musíme zaplatiť my všetci ?
Samozrejme, že potom nemáme peniaze na nákup modernej techniky pre
splácanie úrokov zbytočných pôžičiek, pre nemalé poplatky za vstup do NATO
a EÚ, pre luxusný život vlády, politikov, úradníkov a ostatné veci pre slušný
život spoločnosti sa iba "plátajú". Keďže je národný dôchodok stále
nedostačujúci, vláda rozpredáva národný majetok, minister financií neustále zvyšuje
dane a ceny približuje na životnú úroveň štátov Európskej únie, vymýšľa si
rôzne nariadenia a poplatky, len aby vyžmýkala z občanov, čo najviac
peňazí.
Ani sa nečudujme, keď Ivan Mikloš je nielen minister financií a podpredseda
vlády SR, ale aj člen Windsorskej skupiny (od r. 1993), člen Medzinárodného
poradného orgánu - "Novej atlantickej iniciatívy" (od r. 1995), člen skupiny
Svetového ekonomického fóra - "Globálni lídri pre zajtrajšok" (od r. 1999),
doktor práv honoris causa Alma College v Michigane, USA (r. 2000),
dezignovaný (určený) prvý viceprezident East - West Institute...
Chce on sám alebo niekto druhý tvrdiť národu, že tento človek
v uvedených funkciách Západu môže plniť záujmy Slovenskej republiky podľa
najlepšieho vedomia a svedomia?!
Zdá sa, že až tragédie posúvajú veci skokmi dopredu. Nadišiel čas
sa zamyslieť...
Na tomto
mieste sa žiada položiť otázku, - koľkí slovenskí politici majú v mierových
misiách svojich vlastných synov či dcéry ? Iba sa predbiehajú v pomáhaní všade
tam, kde zavelí NATO a Slováci nech si pomôžu ako vedia. Príklad toho boli
aj záplavy na východnom Slovensku či snehová kalamita na Kysuciach a podobne.
Minister
Liška zrušil 22. 12. 2005 povinnú základnú vojenskú službu - niet dosť peňazí
pre profesionálov, nieto ešte súbežne vydržiavať dva-tri roky "bažantov"...
Branná povinnosť pre mužov ostane však aj naďalej zachovaná. Mladí muži budú po
dovŕšení 19 rokov zaradení do tzv. národnej registrácie. V čase vojny
alebo vojnového stavu budú povinní podrobiť sa odvodu a nastúpiť na
mimoriadnu službu. Brancov bude armáda evidovať až do veku 45. rokov.
Budeme mať už
len profesionálnu armádu (žoldnierov ako v stredoveku, ale vybavených
modernou technikou) a NATO nám určilo 26 400 vojakov. Teda je v tom špekulácia nielen
zo strany vlády, ale hlavne zo strany NATO (na margo toho uvádzam,
že náš štát je porovnateľný s Izraelom, ale jeho stav armády v r.
1987 bol 141.000 vojakov a počas mobilizácie by vzrástol na 645.000). V prípade, že by bolo
nutné brániť vlasť, nielen že naši mladí ľudia nebudú vedieť narábať so
zbraňou, ale sa k nej ani nebudú mať ako dostať, aj keby ju chceli brániť.
Opäť k tomuto faktu uvádzam príklad od "susedov" - Švajčiarov. Hoci je to
neutrálny štát, každý vojak si po skončení vojenskej služby odnáša do civilu
svoju osobnú zbraň a náboje. A v prípade ohrozenia krajiny, sú
Švajčiari kedykoľvek a okamžite pripravení brániť sa so zbraňou
v ruke. Druhý príklad je Izrael, kde musia narukovať aj dievčatá
a mladé ženy na dva roky (muži na tri) - samozrejme, že zbrane majú
taktiež doma k dispozícii...
Propaganda nás presviedča, že naši vojaci v Kosove vraj "pomáhajú"... Avšak pomáha sa niekomu iba za ľudské ďakujem... Drvivá väčšina z nešťastných vojakov, tam išla nie pre udržanie mieru, alebo z altruistických pohnútok. Išli si tam jednoducho zarobiť. Je to zamestnanie ako každé iné, len pre malo ľudí povolanie... Profesionáli riskujú svoje životy preto, aby sa ich rodiny mali lepšie - nie Srbi. Naši politici by sa mali opýtať, ako vnímajú túto prítomnosť vojsk na svojom území Srbi... Zdá sa, že oni sú poslední, koho by sa na to niekto z politikov alebo novinárov pýtal.
Prah citlivosti na smrť cudzích ľudí
je vďaka médiám a politikom už takmer mimo dosah. Obrázky mŕtvych detí, žien
a mužov, áno, aj vojakov naša myseľ už vníma ako niečo celkom normálne
a vzdialené. Možno tento prah citlivosti v sebe zase nájdeme vďaka smrti
našich vlastných občanov, ktorí išli do misie - niektorí s ideálmi, niektorí za
peniaze, niektorí za dobrodružstvom. Možno raz všetci pochopia, že nie
technický stav lietadla, nie snaha misie pomôcť, ale niečo iné bolo príčinou
ich smrti. A to sa bude ku všetkým zodpovedným čoraz viac približovať, bez
ohľadu na umlčiavanie vlastného svedomia a zatvárania očí.
Všetci
chcú vedieť odpoveď na jedinú otázku: Prečo? Vraj odpoveď na ňu neexistuje...
Stačí sa však zamyslieť nad zmyslom života a nad tým,
prečo tam vojaci našej misie boli nútení ísť a čomu slúžili.
Táto naša
národná tragédia sa začala zaradením Slovenska do NATO v apríli 1999. Slovensko
stalo plnoprávnym členom Severoatlantickej aliancie 29. marca 2004. Avšak
v období tých piatich rokov čakania, slovenská vláda už ako poslušný lokaj
plnila pokyny USA (napr. Aliancii v roku 1999
umožnila prelety bombardérov s plne naloženými raketami a bombami cez naše
územie na Juhosláviu, kde ich zhadzovali na bratský národ. Touto podporou sa
vláda podieľala nielen na genocíde občanov Juhoslávie, ale aj voči slovenskej menšine,
ktorá tam žije...). Uvedomil si aspoň niekto zo súčasnej vlády, že
Srbi chránili celú Európu pred islamskými hordami vlastnými životmi viac ako 12
storočí a prišli nás ochrániť, kedykoľvek nám tieklo do gatí?! Srbi boli
a sú statočnou betónovou hrádzou, ktorá vždy chránila Európu pred
islamom... Po 1. svetovej vojne minister zahraničia USA Leasing vyjadril
najvyššie možnú úctu a uznanie Srbskému národu za jeho hrdinstvo a udatnosť
počas celej vojny vždy a na všetkých frontoch, že tento národ nemal konkurenčne
sebe rovného. Také uznanie za statočnosť sa nedostalo od Američanov
v celej histórii ešte nikdy - žiadnemu národu. A odrazu začal Západ fandiť
albánsko-kosovským islamským narkomafiám, profesionálnym vrahom a zločincom
Aliancie NATO.
Naši vojaci
z mierovej misie cestou na letisko do Prištiny (odkiaľ vzlietli aj na
poslednú cestu domov) často prechádzali okolo elektrárne, ktorá zásobuje veľkú
časť provincie a jedného zo symbolov Srbov - pomníka bitky na Kosovom
poli. Kto
z nich vedel alebo si spomenul, čo Srbom tento pomník neustále pripomína?
Všetky národy
si spomínajú na zlatý vek svojej histórie, obdobie veľkosti, po ktorom väčšinou
nasleduje úpadok a poroba. Predelom medzi jedným a druhým býva osudová bitka
končiaca sa tragickou porážkou, napríklad: Moháč u Maďarov, Moravské pole či
Biela hora u Čechov... V historickom povedomí Srbov túto úlohu zohráva bitka na
Kosovom poli. Došlo k nej 15. júna 1389 - na deň svätého Víta, srbský
"Vidov dan", na planine Kosovo pole. Lazar proti Turkom postavil
široké spojenectvo. V bitke na srbskej strane bojovali Bulhari, Bosniaci,
Chorváti, Albánci a menšie jednotky z Valašska a Uhorska.
Turecké
vojsko však bolo vo veľkej prevahe a lepšie zorganizované, vojaci mali
disciplínu i výzbroj (vrátane diel). Napriek statočnému odporu v krutej bitke
kresťanské vojsko rozprášili a z veľkej časti pobili. Výsledok nezachránil ani
zúfalý čin jedného zo srbských veliteľov Miloša Obiliča, ktorý sa počas bitky
nechal doviesť pred sultána Muráda s tvrdením, že chce Lazara zradiť. Keď sa
však k Murádovi priblížil, preklal ho dýkou. Smrť ich vodcu však Turkov
nezneistila, iba ich ešte viac rozzúrila. Velenie okamžite prevzal Muradov
energický syn Bajazid, ktorý víťazstvo dokonal. Knieža Lazar padol do zajatia a
spolu s inými zajatcami prišiel o hlavu. Po mučeníckej smrti sa z neho stal
jeden z najvýznamnejších svätcov srbskej pravoslávnej cirkvi.
Lazarov syn a
nástupca, ešte nedospelý Štefan Lazarovič musel uznať tureckú zvrchovanosť.
Sultánovi sa zaviazal vazalským sľubom, prisľúbil odvádzanie poplatkov a
vojenskú účasť na tureckých výpravách. V roku 1396 v bitke pri Nikopoli potom
už aj s pomocou srbských jednotiek Turci na hlavu porazili veľkú európsku
krížovú výpravu, ktorú proti nim zorganizovali pápež a uhorský kráľ Žigmund
Luxemburský a v ktorej padol výkvet francúzskeho rytierstva.
Bitka na
Kosovom poli nebola ojedinelou tragédiou, ale len jednou z etáp tureckého
rozmachu. O štyri roky neskôr Turci definitívne porazili Bulharsko. V povedomí
srbského národa však bitka na Kosovom poli pretrváva ako rozhodujúca porážka,
ktorá na stáročia ukončila jeho štátnosť. Zlú povesť Kosového pola umocnila
onedlho ďalšia katastrofa, porážka koalície kresťanov vedených uhorským
vojvodcom Jánom Hunyadym od Turkov v roku 1448. Porážka balkánskych národov
doviedla postupne tureckých dobyvateľov až na Slovensko. Dôsledky pol
tisícročia trvajúceho tureckého panstva boli pre balkánske národy obzvlášť
tragické. Odklonili ich vývoj od európskeho a výrazne zmenili etnické pomery v
regióne. Typickým príkladom je dnešné Kosovo. V očiach Srbov je to posvätné
územie späté s ich národnou slávou a tragédiou zároveň, tamojšie srbské
obyvateľstvo sa však už od 19. storočia dostávalo postupne do menšiny.
Všetci
chcú vedieť odpoveď na jedinú otázku: "Prečo došlo k tragédii"? Vraj
odpoveď na ňu neexistuje... Podujal som sa na túto otázku odpovedať
prostredníctvom astrológie a vypracovaného horoskopu - ma okamih odletu
lietadla, ľudí v ňom a následných súvislostí.
Aj mňa
pritom napadla nie jedna, ale viacero otázok, ktoré adresujem premiérovi: "Prečo
ste neposlali pre vojakov do Kosova vládny špeciál? Vari si ho vojaci
z misie nezaslúžili po splnení náročnej služby, ktorá jej bola určená
rozkazom a na ktorej ste sa v zahraničí zviditeľnili a "zviezli" spolu s
vládou? Prečo ste pán Dzurinda poslali na účet daňových poplatníkov vládny
špeciál pre "turistickú" skupinu Rómov do Fínska a Veľkej Británie?
Uvedomujete si, že sú to hlavne Rómovia, ktorí aj touto "turistikou" v
zahraničí plnia "misiu okydávania" Slovenska? To ste sa chceli veľkodušne
prezentovať pred svetom, že súcitíte so svojou menšinou aj ako kresťan...? Pán
premiér, viete, že máte svoj leví podiel viny spolu, s ministrom
zahraničných vecí a väčšinou v parlamente, lebo ste asistovali pri
agresii voči bývalej Juhoslávii a tým sa priamo pričinili o rozdúchanie a
nafúknutie konfliktu v Kosove ?! A podobne je to aj v Iraku, kde slovenskí
vojaci sú vo vojne na cudzom území kde nemajú vôbec čo robiť. Čo odpoviete
občanom (v nastávajúcom volebnom boji),
medzi ktorých patria aj zomierajúci bezdomovci na uliciach a tí ľudia, čo
prežívajú z mesiaca na mesiac, keď sa Vás opýtajú, prečo ste tak veľkoryso
darovali Iraku 4, 6 miliardy Sk - odpustením dlhu ?!
Ste si vedomí, že aj kvôli obdobným rozdielom a očividnému zvýhodňovaniu, aké esistuje aj na Slovensku medzi maďarskou a rómskou menšinou a väčšinovým národom, medzi kresťanmi, ateistami a inými cirkvami ste vlastne vyslali naše misie do sveta, aby aj v Kosove jedna z nich dohliadala na poriadok s nasadením vlastných životov? Konečne by ste si mali uvedomiť, že tak ako USA vyzbrojili a poštvali Albáncov a Chorvátov voči Srbom a kresťanov voči moslimom, to isté sa ľahko môže odohrať aj na Slovensku, ak niektorá "skupinka" zneužije a poštve nás proti sebe...
Podľa médií lietadlo AN-24 s posádkou, vojakmi a ostatným personálom odštartovalo z letiska v Prištine o 17, 02 hodine. Nákladné lietadlo AN-26 štartovalo o 17, 12 hodine. Avšak podľa vyjadrenia veliteľa nášho práporu v Kosove, lietadlo AN-24 odštartovalo o 17, 15 hod SEČ.
Polarita: Slnko v Kozorožcovi a Mesiac v Panne sľubuje úspech prostredníctvom verejného života. Zároveň vypovedá, že občania aj médiá napádajú vecnú, chladnú a metodickú vládu.
Ascendent
stojí na 8, 47 stupni Leva, (podľa Charubela - prorok a jasnovidec)
symbolizuje obraz bomby, ktorá exploduje vo vzduchu. Nie je to dobrý stupeň.
Skutočne znamená niečo veľmi škodlivé. V prípade, že sa neuplatnia v
horoskope opačné vplyvy, budú tieto osoby (čo
vysielajú misie a ktoré sa ich zúčastňujú) ako mor svojej
generácie. Tento stupeň sa javí ako zmiešanina Saturna (smrť) a Marsu (vojna).
1.dom
Leva (všeobecný stav štátu, mocenská pozícia, ústava, armáda...) Znamenie Leva tu jasne poukazuje na vládu (premiéra Dzurindu) a štátne zriadenie (demokratické). Slovensko sa nachádza
v mocenských štruktúrach NATO a EÚ...
Vládcom domu je
Slnko, to znamená, že premiér chce ovládnuť svoje okolie, snaží sa viesť,
riadiť, je nadchnutý pre nejaký ideál, chce ho realizovať a zhodnocovať
to, čo podniká. Má v sebe vyhranené city a hlavne pýchu. Vládca
v znamení Kozorožca hovorí, že premiér sa pomaly, ale neoblomne
a nepozorovane usiluje o vzostup. Jeho činy nie sú nijako oslnivé,
skôr konštruktívne a presadzuje sa v súlade s časom. Slnko ako
vládca v 6. dome horoskopu podčiarkuje, že sa zaujíma o zdravotné
otázky (ako premiér a líder koaličnej strany
SDKÚ podporuje reformy v zdravotníctve) a o svoju prácu (štátne záležitosti). Smeruje k tomu, aby
bol v službách nejakej spoločnosti (jasne to
naznačuje, že je bratom lóže a služobníkom USA).
Konjunkcia Saturn/ASC prezrádza násilný rozchod.
Kvinkunx
Saturn/Urán poukazuje na
vnútropolitickú krízu, na náhle odlúčenie (od
pozemského sveta, rodín a priateľov),
na výbuch horľavín (letecký benzín), na
pád z vysokého miesta...
V dome stojí
Lilith (Čierna Luna) symbolizuje
zmyselnosť. Nejedná sa však o pohlavný pud, symbolizovaný Plutom, ale ju možno
chápať ako niečo mravne upadnuté a často degradujúce vlastnú osobnosť. Ide o
miesto, ktoré je v spojení s infernálnym (pekelným)
plánom, predstavujúcim karmický dlh, ktorý musí byť splatený a vyrovnaný v
terajšom živote !
Lilith je v konjunkcii so stálicou Regulus a
potvrdzuje vojnové úspechy krátkeho trvania, násilnú smrť, zničenie.
2. dom
Leva (finančné podmienky štátu, ministerstvo financií, medzinárodné zmluvy
a zväzky...)
V dome (symbol peňazí a tým aj moci) sa nachádza Bod
kozmopolitizmu, ktorému sa vehementne vláda podriaďuje a korí celá
súčasná vládna garnitúra. Vypovedá, že vláda je finančne dotovaná od
prvopočiatku zo Západu, vrátane volebných kampaní. Dokazujú to ich činy,
rozhodnutia, reformy, schválené zákony a kauzy v dvoch volebných
obdobiach na úkor národa.
Poškodený
Mesiac v dome poukazuje na všeobecnú nespokojnosť národa a na
dopravné nehody (teda aj na tú poslednú
s vojakmi misie). Vládca domu Merkúr zo 6. domu horoskopu
hovorí o služobných cestách.
Kvadratúra
Mesiac/Pluto prezrádza
panovačnosť a teror zo strany moci, zvláštne nehody, straty, katastrofy,
nepríjemné udalosti (prvá časť aspektu sa týka
vlády a tá druhá mierovej misie).
Dračí
chvost v dome udeľuje
škody hlavne zo zmlúv.
Poškodený Jupiter v dome a znamení Škorpióna podmieňuje veľké výdavky na domácnosť, ktoré podstatne
sťažia existenčný boj (pozostalých rodín). Prezrádza nesúlad vo vlasti aj nárast bigotnosti vo
vláde a parlamente.
Kvadratúra
Jupiter/Neptún poukazuje na
zdanlivé dobrodenie (našej mierovej misie),
nevydarené špekulácie (vlády), na
náboženské zákony (napr. o výhrade svedomia atď. ),
na straty (vojakov), na bytovú núdzu
(hlavne pre mladých ľudí a ich rodiny),
na podvody (štátnych úradníkov), ktoré
majú nedohľadné následky pre Slovensko.
Zároveň Jupiter tvorí recepciu s Neptúnom, ide teda o spoluprácu a znásobuje vplyv aspektu - podčiarkuje sklon k podvodom a klamstvu, spôsobuje chtivosť, vyvoláva škandály.
Mars,
Jupiter, Neptún tvoria fixnú T-kvadratúru, ktorá naznačuje veľkú ambicióznosť.
Neochvejné smerovanie za daným cieľom môže vyústiť do stereotypu myslenia,
cítenia, konania, napodobňovania a nekritického preberania vzorov
z masmédií či od druhých (napr. profesionálnych vojakov z iných štátov). Potom si život na Západe
všeobecne väčšina ľudí, ale hlavne mládež priveľmi idealizuje.
V dome
stojí Bod zdravia a smrti, vypovedá o predčasnom úmrtí (niekoho z rodiny), ktoré môže zapríčiniť domáce
utrpenie. Jeho pozícia v 4. dome znamená (vlasť
a domov, začiatok aj koniec života) Škorpióna (je to 8 znamenie, ktoré symbolizuje nehody,
nebezpečenstvo života, smrť, rozluky)... Táto konštelácia hovorí o úzkosti
a domove, ktorý prechádza skúškami, o vyššom zásahu prozreteľnosti alebo
osudu ! (Veď ako je možné že jeden vojak prežije,
vstane, nájde svoj mobil a zavolá manželke, aby zburcovala záchrannú akciu a
ostatní neprežijú?! Nad tým sa pozastavovali mnohí ľudia...). Udeľuje
ľuďom, ktorých sa týka - zasvätenie alebo peklo - inú voľbu nemajú !. Boli osudovo
vybraní a postavení do temných stránok a tajností terajšieho nemilosrdného
sveta.
V lietadle
sedela s vojakmi smrť (Saturn na ASC - už vo
chvíli odletu) ako 44 "pasažier" (4+4 = 8
= symbol smrti a znamenie Škorpióna).
V horoskope medzi vrcholom 3. domu (susedia - Maďarsko) a 4. domu (vlasť - Slovensko) a Bodom zdravia
a smrti je rozdiel 4,36 stupňa... (Oficiálna
správa z tlače znela: Päť kilometrov od slovenských hraníc pri
maďarskej dedine Telkibánya sa zrútilo lietadlo slovenskej armády ANTONOV
AN-24).
Medzi
lietadlom smrti (AN - 24) a počtom
mŕtvych pasažierov (42) jasne vidieť
nielen zrkadlový obraz počtu obetí, ale aj to, že smrť si takto vymenila
miesto, čo do počtu s Martinom Farkašom - to bol ten "zázrak"! A prečo ho
vlastne smrť omilostila?
Bolo to
možno preto, aby na položenú otázku novinárov, či uvažuje o ďalšej misii -
pripomenul, že vojaci už o tom nerozhodujú "Dostávame to
rozkazom!" odpovedal.
A zároveň má byť jeho "znovuzrodenie" (hoci sa s ním nerátalo) výstrahou pre politikov, ktorí dopustili
účasť našich vojakov na akciách Západu. USA a spol. žijú stále
v ilúzii, že získajú konečne svetovládu, preto rozpútavajú regionálne
agresívne vojny po svete a vysielajú tam kontingenty iných, aby si pálili prsty
a prelievali svoju krv. Preto budú
stále zomierať aj naši vojaci v službách NATO.
Pred pár rokmi mohli byť v misiách aj dobrovoľníci a bolo to o peniazoch... V súčasnosti vojaci (rozumej profesionálni žoldnieri) už odchádzajú na misie brániť vyššie záujmy cudzích mocností tiež za peniaze, ale s tým rozdielom, že ich vysiela SR na rozkaz USA a EÚ.
5. dom Strelca (populácia a výchova, morálka,
branná povinnosť, ceny potravín a základných životných potrieb...)
Pluto v dome naznačuje násilné akcie mládeže, aj akcie moci proti nej (grafity, trestná činnosť, zločinnosť, drogy, alkoholizmus), vypovedá, že mládež je zneužívaná (napr. na rôzne manifestácie a štrajky, vábená do siekt, neonacistických spolkov a organizácii, ale aj do profesionálnej armády).
Poškodené Pluto stojí v znamení Strelca a
jednoznačne poukazuje na smrť v zahraničí (a
ona skutočne skosila našu misiu vracajúcu sa domov zo zahraničia).
Trigón
Pluto/MC
prezrádza vyhľadávanie najsprávnejších ciest pre zlepšenie kariéry a tiež
spoluprácu s ľuďmi, ktorí umožňujú vzostup...
V tomto dome sa nachádza
aj Bod vertex (VTX), je to
niečo, čo príde nečakane, čo nás zaskočí. Je to teda najosudovejší bod
horoskopu. Jeho poloha ukazuje oblasť (sociálny
život, morálka, špekulácie), v ktorej sme obeťou vrtochov
a želania iných (ľudí, štátov)
vydaní na milosť a nemilosť. Do nášho života zasahujú akoby celkom
náhodne... Náhoda však neexistuje - preto sa objavujú vždy s karmickým
predurčením. Vertex je to, čo nám zavaria iní, náhle udalosti, ktoré naše
nevedomie pritiahlo. Pokúste si to predstaviť, že máte niečo, čo ste omylom
vzali mafii a nič o tom neviete a teraz vám ide neustále o život a vy
nechápete, čo proti vám tí ľudia majú...
Konjunkcia
Pluto/ Bod vertex posilňuje a znásobuje tieto tendencie... Mesiac v horoskope
symbolizuje všeobecne ženy, matky, manželky, snúbenice a 3. dom kde
stojí, symbolizuje súrodencov, susedov... Pluto zasa stojí v 5.
dome, ktorý symbolizuje lásku, radosti, deti... Táto nepriaznivá
konštelácia Mesiac/Pluto a Bod vertex v spojení s 3. /5. domom silne
podčiarkuje výpoveď, že zo žien budú vdovy a z detí siroty, že radosť
sa premení na veľký žiaľ a lásku žien a ich a ľúbostný pomer to
poznačí na celý život.
6. dom
Kozorožca (zdravotníctvo, životné podmienky robotníkov, armáda a polícia,
národné inštitúcie a služby...)
Prezrádza
prácu v politike, udeľuje ctižiadostivosť a zodpovednosť
v povolaní. Venuša v dome je retrográdna ("R") a pôsobí proti smeru životných
inštinktov, naznačuje asketické tendencie, samotárstvo alebo emocionálny chlad
počas svojej pôsobnosti.
Seskvikvadratúra
Venuša/Bod kozmopolitizmu poukazuje
na karmickú zmenu. Hovorí o hrozbe, aká visí nad ľudstvom
s expanziou rôznych lóži, New Age atď. V zásade ide o reakčnú
ideológiu odmietajúcu právo národov na samostatnosť a štátnu nezávislosť...
Kozmopolitizmus vykladá vlastenectvo ako zastaranú ideu, opovrhujúcu lásku
k vlasti, k národným tradíciám a hlásajúci "svetoobčianstvo",
ako ideovú zbraň súčasného imperializmu a sionizmu na dosiahnutie
svetovlády a podmanenie menej vyvinutých alebo nevyvinutých národov...
Postavenie Merkúra
v dome vypovedá o konzervatívnom myslení, prehnanej praktickosti a
materiálnosti. Prinesie otvorené prejavy a ostrú kampaň tlače proti armáde,
rozhorčenie.
Kvadratúra Merkúr/MC upozorňuje na prekážky v komunikovaní
s najbližším okolím, na zlé vzťahy v zamestnaní a prehnanú
ctižiadostivosť.
Slnko v dome hovorí o stratách
spôsobených podriadenými, o smrti a smútku, neúspechu vládnych
činiteľov.
Trigón
Slnko/Mesiac znamená hlavu
štátu, predstaviteľov vlády, štátnu moc (Slnko)
a na druhej strane (Mesiac) ženy,
verejnosť, parlament. V súvislosti s horoskopom hovorí o dobrom
zdravotnom stave vracajúcej sa misie z Kosova. Ale... Medzi Slnkom
a Saturnom došlo k recepcii - k spolupráci, resp. k prijatiu opačného
vplyvu a to znamená pravý opak uvedeného aspektu (domov vzlietli živí, "pristáli" mŕtvi).
Kvinkunx
Slnko/Lilith podčiarkuje splátku
karmického dlhu pasažierov v lietadle.
7. dom Vodnára (DESC - vzťah k zahraničiu,
medzinárodné a spojenecké zmluvy, zápletky, vonkajšie vzťahy počas vojny
a mieru, zahraničný obchod, verejné záležitosti štátu a národa...)
Toto znamenie symbolizuje reformy, leteckú techniku, rádiotechniku, ale aj pôsobenie veľkých priemyselných a obchodných koncernov. Ďalej prezrádza voľný zväzok (vládnej koalície - zmanipulovaného "referenda"), ktorý sa zakladá na priateľstve (z USA, NATO atď.).
Poškodený Neptún v dome vypovedá o diplomatickej roztržke, nebezpečných zmluvách, ilegálnej propagande, zrade, komplotoch a podvodoch. Aspekt s Marsom poukazuje na útok zo zálohy a s Jupiterom na nevydarené špekulácie.
8. dom Vodnára (úmrtnosť, tajné spoločnosti, priatelia
vlády, poplatnosť a závislosť, prejavy rozkladu, sprisahanie proti
štátu...)
Dom sa nachádza na hranici Vodnár/Ryby, preto všeobecne hovorí nielen o smrti priateľov, ale aj o smrti obklopenej tajomstvom.
Urán symbolizuje letectvo, príhody vo vzduchu, katastrofy aj explózie a stojí v 8. dome smrti. Jednoznačne vypovedá o rýchlej, nečakanej smrti a náhlej smrti pri výbuchu (napr. letecké nešťastie, ktoré v skutočnosti nastalo).
Urán tiež tvorí recepciu s Neptúnom, podporuje škandály
v kléru a medzi poslancami (viď
v čase nešťastia a celonárodného smútku snahy urýchliť zmluvu
o výhrade svedomia atď.).
9. dom Ryby (náboženstvo, právo, súdy, tlač, letectvo,
vzťahy k cudzine, komerčný svet, poistenie...)
Hovorí o nerozhodnosti a tajomstve v prijímaní duchovných veci.
Dračia hlava v dome, ale znamení Barana prináša ďaleké cesty
a vzťah k cudzine... Vypovedá, že ľudia (všeobecneslúžiacich
v misiách) nebudú mať problém nájsť si správny životný štýľ, ale budú
mať pocit, že vždy konajú spravodlivo. Ich pocity a ambície nájdu podporu vo svojom
okolí a môžu sa dožiť nečakanej pomoci v celom rade vlastných aktivit.
Táto os
mesačných uzlov v 3. /9. dome poukazuje na vedomosti a cesty. Prezrádza,
že osoby tejto misie v minulosti získali praktické skúsenosti. V súčasnom
živote musia nadobudnúť ešte vyššie vedomosti a odovzdávať ich ostaným alebo sa
vzdialiť svojmu okoliu...
V dome sa nachádza tiež Bod ciest (9. dom symbolizuje zahraničie, teda aj našu mierovú misiu). Keďže bod nie je aspektovaný, nenaznačuje návrat...
10. dom Barana (MC - prezident, vládnuce kruhy, česť
a vážnosť národa, moc bohatých a vyššej spoločnosti, úspechy, medzinárodná
pozícia štátu a uznanie v zahraničí...)
Poukazuje na povolania, ktoré sú späté so železom, ohňom
a krvou (armáda, polícia...)
Mars v dome, ale v znamení Barana prezrádza ľudí v uniformách, ktorí túžia merať sa s druhými v profesionálnom živote. Planéta prináša konflikty a súperenie, odvážne výboje, schopnosť bojovať o dosiahnutie cieľa. Všetko, čo sa však odohráva cez Mars, sa udeje bezohľadne.
Opozícia Mars/Jupiter hovorí o vojne (pretrvávajúci vojnový stav v Kosove), prináša rozpory medzi právnikmi, lekárske spory (napr. ohľadom tiel mŕtvych vojakov), finančné výdavky na obranu (vrátane odškodného pozostalým už vyčísleného na 67 miliónov korún), zmeny v armáde a iné ťažkosti vyplývajúce pre vládu.
Kvadratúra Mars/Neptún znamená militarizáciu (armády na profesionálnu) a tiež krivoprísažné procesy. Poukazuje na chaotické povahy (prezidenta, predsedu a podpredsedov vlády a parlamentu aj členov parlamentu,) ktoré prinesú Slovenskej republike len málo dobrého.
11. dom Blížencov (parlament, poslanci, priateľsky
naklonené štáty, akciové spoločnosti, hmotný blahobyt, OSN, technika...)
Prezrádza, že na jednej strane zbližuje mladých ľudí a vytvára z nich priateľov", ale na druhej strane vyvoláva aj určitú nestabilitu v tejto oblasti.
Domu vládne Merkúr zo 6. domu horoskopu, poukazuje na priateľstvo v zamestnaní (vojakov v mierovej misii) a na spoločné plány, ktoré sa týkajú služby, práce zdravia (dožiť sa bez úhony dovtedy, než ich príde vystriedať nová skupina).
12.
dom Raka (nemocnice, liečebné ústavy, väznice, humanita, zločinnosť, tajní nepriatelia,
sprisahania a tajné fondy...)
Upozorňuje na nebezpečenstvo zrady, na
nepriateľov v politike, má vzťah ku kriminalite, zločinnosti, krízam,
škandálom atď. (všetky reformy a výpredaj
strategických podnikov, ktoré robí vláda, oslabujú štát a ožobračujú slovenský
národ. I. Mikloš v r. 1991-1998 ako minister privatizácie SR a člen
dozornej rady Fondu národného majetku začal s výpredajom národného majetku
a urýchľuje ho ako minister financií do konca volebného obdobia ).
Saturn v tomto astrologickom dome symbolizuje
opustené miesta, strmé cesty, kopce a štíty, vidiek, cintoríny... Pád lietadla
nastal v čase vlády znamenia Kozorožca, ktorý okrem iných vládne aj
krajinám ako: Albánsko, Bulharsko, Bosna, Grécko, Macedónia atď. (tak exaktne vystihuje nielen krajinu,
v ktorej slúžila naša misia, ale aj ťažko prístupný terén v miestach
havárie lietadla). Jeho
vplyv podmieňuje nebezpečenstvo mnohých skrytých nepriateľov a brzdiacich
faktorov, tiež kriminálne sklony a ich následky, dobrovoľnú alebo nedobrovoľnú
izoláciu. Prináša ťažkosti a biedu, zločinnosť, zlé pomery v ústavoch (napr. nemocnice, liečebne, domovy mládeže
a dôchodcov), deštrukciu
poľnohospodárstva, nesprávne financovanie, krach bánk...
Keďže je Saturn
retrográdny ("R"), býva často známkou
slabej ochrany pred vonkajším svetom, ktorý ľuďom ubližuje, ale na druhej
strane ich vnútorná sila a vytrvalosť poháňa vo vývoji dopredu, aby niečo v
živote dokázali.
Postavenie
Saturna v znamení Leva vypovedá, že ľudia z misie sledujú politické
ciele a žnú politické a vojenské pocty. Sú príliš ctižiadostiví na to, aby sa
príliš dlho zdržiavali citmi. Čaká ich autorita na konci života...
Kvinkunx
Saturn/Urán prezrádza,
že pevná vôľa, vytrvalosť a odhodlanosť sa uplatňujú na nesprávnom mieste.
Nevylučuje stratu cti. Má nepriaznivý vplyv na
zdravie, prináša prudké zmeny, návaly zlosti, úrazy, zlomeniny kostí
v moderných dopravných prostriedkoch alebo na horách...
Konjunkcia Saturn/ASC poukazuje na choroby alebo násilný rozchod...
Bol to zásah osudu...
Presne v ten istý deň (26. 1. 2006 = 2+6+1+2+0+0+6 = 17 = 8 ) ako Slovensko a armáda vzdalo poslednú poctu našim vojakom, sa v Kosovskom hlavnom meste Priština lúčili so svojim prezidentom Ibrahimom Rugovom. Na smútočnom obrade odzneli príhovory kosovských Albáncov a medzinárodných predstaviteľov provincie spravovanej OSN. Srbský prezident však na pohrebe nebol vítaný...
Je možné, že za pád lietadla AN-24 nakoniec nebude zodpovedný nik, lebo pilot sa rozhodol pristávať bez navádzania radarmi. "Len čo pilot povie, že nepotrebuje službu riadenia, je to jeho právna zodpovednosť", povedal bývalý vojenský pilot Jozef Pivarči. Teda zodpovednosť možno neponesie nikto - posádka totiž pri tragédii zahynula.
A predsa sa našiel jeden statočný, ktorý aj za tých ostatných čosi cíti, keďže sedával a rozhodoval spolu s nimi - minister obrany Juraj Liška, ktorý sa rozlúčil so svojimi zverencami: "Odpusťte, vojaci moji..."! A na 8 deň po páde lietadla podal demisiu (ako vidieť, aj v jeho rozhodnutí hrá číslo 8 dôležitú úlohu)!
Svojou
demisiou nasadil latku politickej kultúry vysoko. A je jedným z mála,
ktorý vie zhodnotiť, čo je to politická zodpovednosť, lebo práve tá často
chýbala a stále chýba všetkým členom vlády, parlamentu, poslancom
a ostatným štátnym úradníkom na všetkých článkoch a postoch riadenia,
ktorí poškodzujú záujmy nielen Slovenska, ale tiež svojou chamtivosťou
a ľahkomyseľnosťou ničia šance národa na lepší a ľudskejší život.
Všetci chcú vedieť odpoveď na otázku: Prečo došlo k tragédii? Vraj odpoveď na ňu neexistuje... A predsa existuje (horoskop to potvrdzuje a poukazuje na mnohé fakty), ktoré si málokto uvedomuje. Načrime teda do nedávnej minulosti a všetka ľudská špina z nej vypláva na povrch a kto chce, ten si domyslí ešte aj ďalšie skutočnosti, ktoré sa Slovákom zamlčujú...
Hlavnou
úlohou česko-slovenského práporu v Kosove je udržiavať mier medzi väčšinovými
Albáncami a srbskou menšinou. V oblasti sa často poškodzujú pravoslávne
kostoly, ľudia demonštrujú, vzťahy medzi komunitami sú stále napäté. Naši
vojaci pomáhajú aj pri ochrane miestnych hraníc. Okrem etnických problémov
Kosovo ohrozuje aj dosť rozšírený organizovaný zločin (naše média však
nekonkretizujú, že ide o genocídu, vraždenie aj na objednávku, pašovanie
zbraní, prevádzanie utečencov z Ázie a hlavne udržiavanie drogovej
balkánskej cesty do Európy).
To je asi tak
všetko, čo sa môže náš bežný občan dozvedieť z našich propagandistických
a cenzurovaných médií o tom, k vôli čomu tam aj inde vo svete sú
naše i ďalšie misie NATO. Avšak skutočnosť je celkom iná.
Nasledujúce citované fakty som ponechal v pôvodnom
znení, aby nedošlo prekladom k ich skresleniu:
...Pád komunismu a dobytí Východního bloku pro
Vatikán! Dohoda mezi černým a bílým papežem zněla: "Posledních
deset let 20. století musí už patřit nám". Řím
musí získat zpět své pozemky, budovy, lesy, své podniky a firmy, své řehole,
kláštery, zámky, svá panství, která zabral v době inkvizice nebo zabral v době
pobělohorské. Musí být pomstěn za všechna "příkoří", která mu způsobil
komunismus. Musí být finančně kompenzován za všechnu dřívější ztrátu.
Plán byl jasný. Kdo ho v Československu zrealizuje?
Odpověď zněla - disidenti a humanisté! V tajné dohodě obou papežů rovněž
zaznělo přání USA: "Rozbít sjednocené
východokomunistické trhy soběstačné v rámci RVHP a rozbít Varšavskou smlouvu".
A přání Vatikánu nakonec plán zpečetilo korunou: "NATO - věrná armáda papežské stolice musí proniknout do Východního
bloku a musí dojít ke sjednocení katolické Evropy. Musí být naplněna středověká
idea jediné evropské země se stejnou měnou, stejnými katolickými zákony,
stejnými právy pro katolíky, ale žádnými pro protestanty". Disidenti
musí být proto vychováni v rámci prokatolických idejí. Přípravy pro události
posledních deseti let 20. století se konaly skrytě a ve všech oblastech života
Východního bloku.
Sotva si kdo v 70. letech například povšiml, že
mnohé hospodářské, ekonomické, vojenské a politické smlouvy v celém Východním
bloku končily v roce 1990. Pouze několik zasvěcených tušilo, že k obnovení
smluv už nebudou vhodné podmínky. Většina však nic nechápala. Plán jezuitů byl
utajen poměrně dobře. A Vatikán jako vždy mlčel, neboť on vždycky mlčí právě k
těm otázkám veřejného života, u kterých současně v zákulisí vyvíjí vlastní
obrovskou destruktivní aktivitu. Je to velmi účinná taktika. Komunistům se
zdálo, že Vatikán rezignoval a že už v boji s komunismem zkolaboval. Ale bylo
tomu jinak. Predátor pouze čekal na nejvhodnější okamžik ke svému skoku na
kořist. Jak málo ještě známe Vatikán, a to i přesto, že je tu už tak dlouho!
Hned začátkem ledna 1990 došlo také k jednání rady
RVHP, na které byli přítomni předsedové vlád Marian Čalfa, Václav Klaus,
Vladimír Dlouhý a další (viz tisk z té doby).
Při tomto jednání Vladimír Dlouhý podle novinových a rozhlasových signálů
inicioval podání návrhu na zrušení RVHP, i když před tím delegace prohlásila,
že nic takového činit nebude. Okolnosti při jednání šly ovšem jiným směrem. Pod
zrušením RVHP je jeho podpis (příloha M.F. DNES, 14.10.1993, str.16
a dál).
Zanedlouho se
veřejnost ze sdělovacích prostředků dovídá, že Srbové začali válku, a to opět
tím, že napadli Chorvatsko, dále že Srbové začali chorvatské obyvatele
strašlivě mučit a že se opět projevil jejich nacionalismus a šovinismus,
protože chtějí Chorvatsko pro sebe... Je smutné, že i Česká a Slovenská
republika, jak jsme se už mnohokrát přesvědčili, se na těchto falešných
informacích o Srbsku podílí... (viď např.
dezinformaci v časopise REFLEX na internetove stránce):
24.3.1999 - ve 20:00 SEČ
zahájilo NATO raketové útoky proti Jugoslávii. Od začátku útoků NATO jsou
obyvatelé vyháněni srbskou armádou a paravojenskými jednotkami již nepokrytě,
hovoří se o genocidě. Údaje o počtu obětí se různí a není možné je ověřit
z nezávislých zdrojů.
Evropa a USA dlouho téměř nic nevěděly o strašlivé
balkánské tragédii z let 1941 až 1945, protože "Křesťanský" svět uznával jen
utrpení způsobené nacistickým Německem. O ustašovských nestvůrách a jejich
příšerném řádění se mlčelo.
A stejně tak je tomu i v době od roku 1990. Svět se opět
dovídá jen kusé, neucelené informace a jen velmi těžko chápe, co se ve
skutečnosti stalo.
Oč je však válečné utrpení statisíců Srbů, desetitisíců
Židů, desetitisíců protestantů a tisíců Rómů a Rumunů na Balkáně ve 40. letech
menší než u jiných válečných obětí v Evropě či na tichomořských ostrovech? Jsou
snad děti Srbů něco méně než děti středoevropanů? Jsou snad oběti z německých
táborů více hodny vzpomínek než oběti z táborů ustašovských? V žádném případě!
A přesto se o tragédii Srbů stále málo hovoří. Proč? Je to z toho důvodu, že
jezuitské řádění tajných ustašovců pokračovalo i v 90. letech a formou
politických represí a útlaků pokračuje i nyní a neskončí dříve, dokud bude
existovat srbská ortodoxní víra (pravoslavní),
dokud budou mít Srbové svůj stát, kde budou silným národem a dokud bude
Chorvatům hrozit, že Srbové v některých z příštích voleb náhle zvítězí. Tajné
ustašovské hnutí proti Srbsku stále existuje a celá věc je mezi politiky více
než choulostivá.
Ustašovské hnutí neustále žije a roste a má své pařáty i v Bundeswehru,
kde, jak přiznal i Český rozhlas 1 Radiožurnál v
pořadu Včera, dnes a zítra o poměrech v německé armádě (poledne,
19.2.1998), si němečtí neonacisté prohlížejí videokazety se záznamem
mučení Srbů od ustašovců během války v letech 1991 až 1995.
Problémem historie (ať se nám
to líbí nebo ne) je to, že má tendenci se stále opakovat. Dnešní
Nezávislý stát Chorvatsko je kopií nacistického loutkového státu z doby před
padesáti lety. Tato země má stejný název, stejnou vlajku, stejný národní znak,
národní hymnu, měnu (Kuna) a uniformy (černé košile). A stejně tak jako za války i
ukrutnosti vůči srbskému obyvatelstvu sponzoroval stát v chorvatských
oblastech.
Ustašovci vůbec nejsou pouhým historickým tématem.
Ohlušující hlas neoustašovců učinil z tohoto tématu součást dnešní chorvatské
politické scény a změnil ho ve výzvu chorvatské identitě. Lhostejnost k
uctívání zločinu nebo dokonce propagaci zločinu však znamená v krajním případě
totéž jako přijetí tohoto zločinu. Pokud se to stane součástí chorvatské
identity, bude to pro osud Srbů opět osudné.
Chorvatsko není stále schopné odsoudit minulé zločiny na
srbských krajanech a není schopné je odsoudit ani dnes a nebude schopné je
odsoudit ani v budoucnosti. Není schopné odsoudit novodobý zločin v Ahmici, v
krajinském Kninu po operaci "Bouře" a v Lice. Postrádá
věrohodnost, která by umožnila odsoudit zločiny v Ovcaru a Srebrenici.
Obrazy vodcu
chorvatských fašistů (ustašovců), Dr.
Ante Paveliče - chorvatského Attila Huna, zdobí mnoho míst v dnešním
Chorvatsku. Najdeme je v některých chorvatských hospodách, nočních salónech,
klubech, kinech apod. Je po něm pojmenováno mnoho náměstí, mnoho ulic, mnoho
nábřeží a mnoho poutních míst. Dokonce existují pamětní desky nebo pomníčky s
jeho jménem. A některé chorvatské hotely a hospody mají název "U" = USTAŠA.
Když Dr. Franjo Tudjman vyhlásil v roce 1990 nový
Chorvatský stát, byl to nový "ustašovský" stát se všemi starými symboly (včetně
červeno-bílého ustašovského šachovnicového erbu), který vznikl za přítomnosti
papežského zástupce a muslimského vedení. V Ústavě, kterou navrhl a která byla
přijata, ztratili Srbové v rámci Chorvatska svůj status národa a byli
odsunuti na status národnostní menšiny! Znovu začala oficiální válka
proti Srbům. V létě 1991 získalo Chorvatsko nezávislost na Jugoslávii a
vytvořilo svou vlastní armádu.
Ještě předtím, než se Chorvatsko osamostatnilo, poradil
chorvatský ministr vnitra Martin Spegelj svým kolegům: "Jsme
ve válce s Armádou (tj. proti Armádě - tedy jugoslávské armádě JNA). Kdyby se
něco stalo, zabijte je všechny ručními granáty na ulicích nebo v jejich
domovech, střílejte jim pistolí do břicha, ženy, děti... S Kninem
(chorvatsko-srbským městem) si poradíme tím, že je vyvraždíme."
Prvními válečnými kroky Chorvatska bylo okamžité obsazení
srbských vysílacích stanic, aby nepronikla ani jedna jediná informace ven. Sám
Vatikán vyslal na moře k budoucímu chorvatskému pobřeží lodě s rušičkami proti
srbským vysílačkám, které nemohly být zatím paralyzovány.
Po této bleskurychlé akci začal teror, který byl naprosto
totožný se zvěrstvy roku 1941 až 1945. Ustašovci znovu vypalovali srbské
vesnice, podřezávali srbské obyvatelstvo, mučili srbské ženy a jejich děti těmi
nejhroznějšími způsoby přesně tak, jak to stanovuje jezuitská přísaha. Po
celých stovkách umírali srbští ortodoxní věřící a srbští muslimové i
srbochorvaté bez rozdílu věku, pohlaví a postavení. A běda každému Chorvatu,
který se, byť jen náznakem, zastal bezbranného obyvatelstva nebo se pokusil
pravdivě informovat o tom, co se děje. Potkal ho osud "zrádce" katolické víry a
chorvatské národní hrdosti.
Proto znovu docházelo k případům, že chorvatské ženy
raději zabili své srbochorvatské nebo srbské muže a podřezali své děti, než aby
nesplnily příkaz svého zpovědníka a faráře. Katolický fanatismus se opět
projevil ve své pravé podobě.
Když pak přišly
první uklízecí jednotky chorvatského velení do těch území, kde chorvatští
vojáci - ustašovci "hrdinně" bojovali za katolickou víru a za "svou národní
identitu", byly svědky tisíců případů nepohřbených obětí. Pro rychlost akce se
ustašovci nezdržovali s hromadnými hroby, pokud to přímo neudělali se živým
obyvatelstvem té či oné vesnice najednou, kdy je nahnali do přírodní prohlubně
a zasypali je pomocí granátů. Výraz v obličeji obětí, které nechávali ustašovci
na povrchu země vyjadřoval vždy tu největší hrůzu. Jejich těla nesla děsivé
známky toho nejkrutějšího mučení. Mnoho obětí bylo vysvlečeno z kůže, mnoho
jich nemělo své pohlaví nebo končetiny, mnoho obětí bylo doslova vykuchaných a
jejich vnitřnosti byly rozvěšeny po okolí. Mnoho obětí nemělo svou tvář, jen
jakési zbytky z hlavy, mnoho žen bylo skalpováno a před svou smrtí sadisticky
znásilněno nebo rozřezáno noži. Těhotné ženy ležely rozpárané a jejich plod,
ještě spojen pupeční šňůrou, rozdupán na kaši, malé děti uvařeny v kotlích nebo
opečeny na ohni jako selata, či naházeny do studní, napíchány na kůly plotů
nebo na kříže apod.
Existuje fotografický materiál o jejich novodobých
zvěrstvech, a dokonce jsou natočeny i celé videokazety, které dnes kolují po
USA a v německém Bundeswehru.
Aby se však veřejnost nedozvěděla o Srbech pravdu,
chorvatští ustašovci rozdmýchávali mezi chorvatskými muslimy nenávist proti
srbskému obyvatelstvu. Jezuitští novináři a celé filmové štáby Vatikánu pak
vysílaly reportáže o tom, jak je chorvatské obyvatelstvo napadáno Srby. Při
odkrývání hromadných hrobů dávali tito zpravodajové zaručeně pravdivé informace
o tom, že v těchto hromadných hrobech leží umučené chorvatské obyvatelstvo té
či oné vesnice.
Jedná se však právě o Srby nebo o některá smíšená etnika
zlikvidovaná ustašovci.
Vatikán dnes vede
svou válku proti Srbům u mezinárodního tribunálu a veřejné mínění celého světa
je tak dokonale manipulováno. Jezuité vsadili na kartu, že nikdo není schopen
rozpoznat, zda se jedná o Srba nebo o Chorvata a jaká je ve skutečnosti pravda
pohřbená do hromadných hrobů už před více jak pěti lety. Vždyť i odkrývání těchto
hrobů bylo neustále odkládáno a zdržováno tak dlouho, co to jen šlo, aby oběti
nemohly být identifikovány. A celý svět je pak díky ustašovským dezinformacím zhrozen,
jaká zvěrstva "Srbové" napáchali.
Je to ovšem zase jeden z mnoha podvodných triků tajných
jezuitů. Tito lidé ve své válce proti Srbům dnes pokračují jak v Haagu tak i
skrze své nastrčené srbské politiky a političky v Bosně a v dalších územích (Východní Slavonie, Kosovo a další), a proto se
také všechno tak dlouho na Balkáně vleče.
O dnešní Kosovské krizi pronikla důležitá informace o
tom, že albánští teroristé jsou podporovaní Německem a Itálií. Tyto státy
tajnými kanály posílají do Albánie zbraně, munici, falešné doklady a vše
ostatní, co albánští teroristé proti Srbům potřebují. (Radiožurnál,
22.7.1998, 8.00 h).
Je také zajímavé, že ti chorvatští generálové, kteří se
války účastnili jako první a nebo kteří šli ve druhé odklízecí linii, již dnes
nejsou na vojenských místech. Krátce po skončení válečné akce v letech 1993 až
1995 byli totiž okamžitě a tajně zbaveni vojenských funkcí a jako protiváha jim
byla dána možnost podnikat. Pro zahájení podnikatelské činnosti jim byl
poskytnut dostatečně tučný dolarový kapitál.
Chorvatská vláda měla a má dodnes k těmto lidem jedinou
podmínku, a sice: Mlčet o událostech z roku 1991 až 1992 stejně jako o
událostech v dalších letech a nikdy se nedostat před soudní tribunál do Haagu.
Dnes působí tito generálové hlavně v USA, Jižní Americe a v Německu a díky jezuitům
jsou z nich úspěšní a velmi aktivní podnikatelé. Toto všechno má na svědomí
novodobý šéf ustašovců - fašista Franjo Tudjman. V očích soudního dvora v Haagu
zůstal však "čistým" politikem.
Chorvatský prezident Franjo Tudjman se nyní pod tlakem ze
zahraničí a pod tlakem výpovědí očitých svědků "napravil" a říká, že Chorvatsko
"přijme ty jedince (neříká Srby), kteří neudělali nic zlého a přejí si přijít
do Chorvatska jako jeho občané". Proto se tedy do oblastí, kde Srbové žili více
než 400 let, mohou vrátit pouze jedinci z více než 500.000 uprchlíků (od začátku války v roce 1991, během posledního exodu v roce
1995 do Srbských zemí přibylo asi 250.000 Srbů). Srbská Krajina je
tedy teď země bez lidí.
V tomto ohledu je příznačný výrok člena Helsinského
výboru pro lidská práva, Williama Haydena, který řekl, že návrat uprchlých Srbů
do Krajiny je systematicky znemožňován. Chorvaté tvrdí, že nevypalovali
soukromý majetek a neplundrovali ho, zatímco Hayden to prohlásil za lež a
obvinil chorvatskou armádu ze systematického plundrování a vypalování srbských
domovů. V tomto směru pouze potvrdil předchozí zjištění představitelů Spojených
národů.
O etnickou čistku Srbů, což je konstantní linie
chorvatských politiků, se mohou brzy pokusit také ve východním Slovinsku.
Takový pokus by měl těžké, pokud ne přímo osudné důsledky nejen pro srbský a
chorvatský národ, ale také pro ostatní národy na Balkáně a v Evropě. Stále se
tu ovšem volá po návratu k inkvizici! To je výstraha pro lid těch zemí, kde
mají katolíci převahu ve státní zprávě.
Zpráva z 28. února 1998 hovoří o tom, že když opustily jednotky OBSE
Východní Slavonii a odevzdaly ji v lednu Chorvatsku pod její správu, se ve
velmi krátké době zmenšil počet Srbů ze 120.000 na 70.000. Číslo však není u
konce, neboť exodus Srbů ze svých domovů ve Východní Slavonii pokračuje.
Rozhlasové zprávy
z března 1998 hovoří o pronásledování Srbů také v jihosrbské provincii Kosovu,
a to ze strany Albánců. Zákulisím je stejně jako v Bosně náboženská nenávist
srbské ortodoxní víry. Civilní srbské obyvatelstvo si opět prožívá hrůzy z
dřívějších let. Albánci napadají srbskou policii a civilní domy Srbů. Tajní
srbští nacionalisté (podporovaní jezuity),
kteří živí celý konflikt v Kosovu jsou ve skutečnosti provatikánské síly
schované za zdejší etnikum ochotné spolupracovat na vyhlazení Srbů. Většinou
přichází přímo z Albánie a rozpoutávají provokační akce na obou stranách (viď např. dezinformaci v časopise REFLEX na internetové
stránce): 22.-23.3.1998 - Policií tolerované druhé volby kosovských Albánců jsou
bojkotované většinou kosovsko-albánských
opozičních stran. Speciální jednotky policie vypálily několik vesnic.
červen,
srpen - UCK se
pokouší přebírat pod svou kontrolu 40% území Kosova. Následuje policejní
operace, s výsledkem 500 mrtvých a 145.000 uprchlíků. Během roku přesáhl
počet lidí, kteří opustili domov, 400.000 a počet zabitých se blíží ke 2000.
Cílem je co nejvíce rozdrobit poslední zbytky srbské
národnosti do menších územních celků a pak Srby za pomoci jezuitských ustašovců
a Albánců vyhladit. Tak to jezuité dělali vždycky, když nemohli zvládnout
vyhlazení celého národa najednou. Část po částech ukrajovat z národa a
přeměňovat ho na katolickou víru - to je jejich taktika úspěšná v každé době.
Všechno se pak schová pod rouškou vnitřních etnických rozbrojů, nespokojeností
a teroristických činů. Jezuité se při tom neštítí podnikat teroristické výpady
i proti vlastním lidem, a pak z toho obviňovat právě Srby.
(Na tomto falšovaní, resp. zastieraní sa podieľa aj
naša mierová misia, bez toho, aby poznala skutočné fakty a vedela o čo
vlastne ide... Vedia to však vysokí dôstojníci - Nemecka - KFOR atď. Aj naši
vojaci sa postupom času musia nutne dozvedieť na koho strane je pravda
a napokon - majú oči, uši aj svoj vlastný rozum...
Aliancia NATO pod vedením USA si v bývalej Juhoslávii odskúšala ako na strelnici nový arzenál zbraní (napr. riadené strely s ochudobneným uránom), zničila náletmi infraštruktúru krajiny a všetko, čo sa len dalo. Keď bolo dielo skazy dokonané, začali s obnovou vojnou zničených oblastí... Táto "pomoc" bola už vopred vykalkulovaná a rozdelená medzi západné mocnosti, ktoré si presne zrátali zisky z poskytnutých investícií... - pozn. F. Š.).
"MEMORANDUM
O ETNICKÉ ČISTCE A GENOCIDĚ PROTI SRBSKÉMU LIDU CHORVATSKA A KRAJINY"
(Toto
je úryvek velmi důležitého dokumentu, který si nemůžeme dovolit vynechat. Jasně
ukazuje nové záměry neoustašovců v letech 1991 až 1995).
Úvod
Poté,
co Srbové žili po celé staletí v Krajině, západní Slavonii, Baranji a západním
Sremu, hrozí jim dnes zánik a vyhlazení všech stop o jejich existenci v těchto
zemích. Za pomoci brutální vojenské a policejní síly nutí chorvatská vláda Srby
k opuštění domovů a krajů, kde žili jejich předkové, a místa, která se jim
podařilo střežit a uchovat navzdory všem předchozím pohromám.
Dnes
po opakovaných útočných taženích chorvatské armády jsou území, na kterých žili
Srbové ve většině nebo kde tvořili alespoň polovinu obyvatelstva, úplně etnicky
vyčištěna. Z povrchu země jsou úplně vyhlazeny všechny stopy po staleté
přítomnosti Srbů na tomto území, po jejich dědictví, kultuře a náboženství.
Z
rozhodnutí chorvatské vlády je zabavován soukromý majetek Srbů v Krajině a
vůbec po celém Chorvatsku proto, aby se zabránilo návratu srbských uprchlíků a
aby bylo možno vytvořit etnicky čisté Chorvatsko.
Po
celé desetiletí byl na Srby vyvíjen záměrně plánovaný psychologický a fyzický
nátlak, kterým se připravovala opakovaná genocida, připomínající genocidu z
období Nezávislého státu Chorvatsko (NDH - 1941-1945),
kdy bylo jenom v Jasenovačském táboře zlikvidováno 700.000 Srbů, Židů, Romů a
Rumunů.
Od
vypuknutí války v roce 1991 bylo z Chorvatska (mimo
území RSK) násilně vystěhováno více než 400.000 Srbů. Útok Chorvatské
armády na Republiku Srbskou Krajinu (RSK) na
počátku srpna 1995 vyústil v bezprecedentní exodus asi 250.000 příslušníků
srbského národa. Celkový počet Srbů vyhnaných z Krajiny a Chorvatska dosáhl
čísla asi 650.000. Tím se podíl Srbů na celkové populaci Chorvatska zmenšil z
12,5% (podle chorvatských údajů) z doby před násilným rozdělením Chorvatska na
současná 2-3%.
Souběžně
s vyhlazováním Srbů se konala i strašlivá a násilná tažení proti značnému
množství ostatních národnostních menšin z Chorvatska. Z asi 20% příslušníků
těchto menšin žijících v Chorvatsku jich tam dnes zůstalo jen 3-4%. Chorvatsko
bylo etnicky vyčištěno.
I. OZBROJENÉ AGRESE
Série
agresí proti srbskému obyvatelstvu od roku 1991 provázelo tažení hrůzy,
násilného vyhánění, masových vražd a válečných zločinů (oblast
Medak, pole Pakrac, Maslenica, náhorní plošina Miljevac), které
vyvrcholilo invazemi na západní sektor UNPA 1. května 1995 a severní a jižní
sektor 4. srpna 1995.
a) Agrese na západní Slavonii
Při
agresi Chorvatské armády na západní sektor UNPA (Západní
Slavonii) 1. května 1995 bylo podle dosud zveřejněných údajů zabito více
než 3. 300 srbských civilistů a více než 1.000 vojáků RSK. Přitom bylo z této
oblasti vyhnáno asi 20.000 Srbů. Tato ozbrojená operace Chorvatska byla
uspořádána za účelem zničení civilního srbského obyvatelstva a dokončení
etnické čistky Západní Slavonie, která začala v roce 1991.
Okupací
celého území západního sektoru UNPA porušily velmi očividně ozbrojené síly
Chorvatské republiky ve spojení se zvláštními policejními jednotkami a
paravojenskými skupinami Dohodu o skončení nepřátelství z 29. března 1995 i
platnou rezoluci Bezpečnostní rady OSN, vyzývající k zachování této Dohody. Tím
také ignorovali Plán Vance, podle kterého byla tato oblast vyhlášena za
chráněnou zónu.
Při
této agresi na RSK spáchala Chorvatská armáda zločiny genocidy a etnické
čistky, jak dosvědčují početná vyjádření očitých svědků a zprávy představitelů
OSN, mise EU, ICRC, tisku i zpráva »Helsinky Watch« z července 1995.
Prostřednictvím
výroků svých předních představitelů (prezidenta F.
Tudjmana, vicepremiéra I. Kostovice, ministrů M. Granice, G. Susaka, J. Radice
i A. Rebice a I Tolji) se Chorvatsko snažilo omezit a vyvrátit tvrzení
nezávislých mezinárodních organizací, zahraničních pozorovatelů a médií o těch
nejhrubších válečných zločinech, porušování lidských, občanských, vlastnických
a dalších práv Srbů.
..."
Dalším důležitým dokumentem je:
"PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH A
OBČANSKÝCH PRÁV SRBŮ V CHORVATSKU"
(Při příležitosti vydání Jugoslávského
vládního Memoranda)
Jugoslávská vláda uvědomila předem klíčové
mezinárodní instituce a jednotlivce a potom předložila své memorandum týkající
se porušování lidských a občanských práv Srbů v Chorvatsku i jugoslávské
veřejnosti. Vydáním tohoto dokumentu zahájila jugoslávská vláda rozsáhlou
diplomatickou a politickou kampaň za účelem seznámit mezinárodní i domácí
veřejnost se skutečnostmi o nezáviděníhodném postavení a útisku srbského lidu v
Chorvatsku.
Jedná se zajisté o důležitý dokument, vycházející z
pozoruhodného množství pramenů, a podle doprovodného poselství o silně
výstražný dokument. Kromě jiného se v něm také uvádí, že Srbové žijící v
Chorvatsku jsou pronásledovaní, je jim zabavován majetek, jejich domovy a firemní
budovy jsou vyhazovány do povětří, jsou ničeny jejich kostely a kulturní
památky, jsou nuceni ke změně svého náboženství a jsou jim upírána jejich
základní politická, občanská, ekonomická, sociální a kulturní práva. ...všechny
tyto nároky na postavení srbského lidu v Chorvatsku jsou podloženy dokumenty,
které poukazují na věrohodnost všech uvedených skutečností.
Exodus Srbů z Chorvatska
Masové pronásledování občanů srbského původu začalo
v roce 1990, kdy byli Srbové v souvislosti s vyhlášením chorvatské nezávislosti
zbaveni statutu konstitučního národa a jejich postavení bylo změněno na
národnostní menšinu.
Vzhledem k tragickým zkušenostem ze druhé světové války,
kdy byla v tehdejším »Nezávislém státě Chorvatska« spáchána genocida proti
srbskému národu, začali Srbové ve velkém množství opouštět Chorvatsko tentokrát
již v roce 1990. Od té doby se exodus Srbů nezastavil. Odhaduje se, že
Chorvatsko dosud opustilo asi 300.000 až 350.000 Srbů. Základní údaje o exodu
Srbů přijímají i mezinárodní organizace, i když hovoří o poněkud menších
číslech. Podle údajů z r. 1994 např. o 250.000 srbských uprchlíků.
K nejhrubšímu porušování lidských práv Srbů v
Chorvatsku, které bylo jednou z hlavních příčin exodu, došlo během občanské
války v roce 1991 a 1992. Týká se to válečných zločinů, genocidy, etnických
čistek a týrání obyvatelstva srbského původu. K tomu je předložen dostatečný
důkaz v Memorandu jugoslávské vlády. Během války v letech 1991 a 1992 a později
bylo pro zajaté Srby - civilisty i vojáky - v Chorvatsku 95 táborů, ve kterých
byli mučeni a zabíjeni.
Avšak vedle těchto hrubých zločinů páchaných proti
občanům srbského původu, o kterých informovaly také organizace Helsinky Watch a
Amnesty International, bylo pácháno ještě další násilí, včetně nezákonného
věznění a propouštění z práce, vloupání do domů, odmítání žádostí o udělení
občanství, konverze srbských dětí na katolickou víru, znásilňování a zabíjení
bez jakéhokoli důvodu nebo příčiny. Obzvlášť zarážející je to, že chorvatští
členové pronásledovaných srbských rodin byli pronásledováni také. To všechno je
řádně doloženo v Memorandu a je zde i materiál sebraný a vydaný mezinárodními
organizacemi.
(Ak sa lepšie prizrieme na tento obrázok, jasne
v ňom rozoznáme symbol US dolaru a písmeno "S" - sionizmus. Táto
organizácia síce tieto "prehrešky" sleduje, ale hlavne preto, aby sa
neporušovali na vyvolených... Žiadna náprava sa však nedeje... - pozn. F. Š.).
Etnické čistky, týrání a zabíjení Srbů
Etnické čistky se prováděly různými způsoby:
zastrašováním, vražděním, internací v táborech a zvláštních vězeních, týráním,
demolicí domů, vystěhováváním z obydlí, loupežemi a propouštěním z práce. V
Memorandu se uvádí, že k nejhrubším formám etnických čistek docházelo v Západní
Slavonii, kde byly systematicky srovnávány se zemí srbské vesnice. Etnická
čistka proběhla kompletně ve 183 vesnicích a v 10 městech a částečně v 87
vesnicích. Většina Srbů, asi 130.000 z nich, bylo vyhnáno z velkých
chorvatských měst, jako je: Karlovac, Zadar, Sisak, Gospic, Šibenik, Vinkovci,
Slavonski Brod a Daruvar. Srbské obyvatelstvo Chorvatska bylo vězněno a týráno
ve velkém, a dokonce i chorvatské úřady přiznali, že proti Srbům bylo vyneseno
více než 30.000 odsouzení pro zločin. Pokud jde o vraždění civilistů, jsou
obětmi většinou starší muži a ženy, tzn. bezmocní lidé a ti, kteří nejsou
schopni včas utéci. Ani v jediném případě z mnoha případů vražd nedokončily
chorvatské úřady vyšetřování, neodsoudily pachatele a neinformovaly adekvátně
veřejnost. Například ve vesnicích Marino Selo a Pakracka Poljana bylo zabito
asi 2.500 Srbů »komandem smrti« Tomislava Merčepa,
který je nyní úředníkem chorvatského ministerstva
pro vnitřní záležitosti. Zvláštní jednotky Chorvatské armády a ministerstva pro
vnitřní záležitosti zavraždily 490 civilních Srbů z Gospice v krasových
jeskyních na hoře Velebit. Memorandum obsahuje také podrobnosti o dalších
případech masových poprav Srbů, kde nebyly zločinecké postupy ani zahájeny ani
dokončeny.
Etnická čistka vládních činitelů
Dalo by se říci, že činitelé chorvatské vlády jsou
nyní etnicky čistí, protože všichni Srbové z ní byli propuštěni. Proto nedávno
poslal Chorvatský výbor helsinských lidských práv ze Zábřehu protest kvůli
tomu, že státní soudní dvůr byl zvolen v rozporu s ústavou a nezákonně a proto,
že je mono-etnický. V konstatování Chorvatského helsinského výboru se také
tvrdí, že etnicky čistá je i Oblastní komora Chorvatského parlamentu, tedy
řekněme mono-etnická, a že princip poměrného zastoupení etnických komunit a
menšin není zachováván dokonce ani v chorvatské vládě, stejně jako v celé řadě
institucí výkonných, soudních a zastupitelských.
Srbové jsou v Chorvatsku diskriminováni také při
výkonu vlastnických práv a práva na poměrné zastoupení v radikálně vedené
transformaci hlavního města. Dokonce ani srbská ortodoxní církev a srbská
kulturní společnost Prosveta nezískala právní doklady na svůj vlastní majetek,
který byl v minulosti znárodněn z rozhodnutí tehdejších úřadů.
Propouštění z práce a násilné vypuzování z obydlí
Srbové jsou ve velkém počtu propouštěni z vládních
úřadů, soudních a finančních institucí, masmédií a výkonných funkcí v
ekonomickém sektoru. Vysvětlení pro toto propouštění Srbů znějí téměř
neuvěřitelně a patří mezi např. vysvětlení, že »byli privilegovaní a patřili k
dřívější komunistické nomenklatuře« nebo, že jsou »nekompetentní« a nebo jsou »obětmi ekonomické krize v
Chorvatsku«.
Avšak mnoho propuštěných Srbů tvrdí, že jejich
funkce byly zrušeny jenom domněle tak, že před jejich propuštěním byly zrušeny
jejich funkce, aby pak byly znovu obnoveny a dány bez výjimky Chorvatům.
Jako velmi účinný prostředek etnických čistek se
prokázalo protiprávní a násilné obsazování obydlí, ze kterých byli Srbové
vyháněni. Po neúspěšných pokusech navrátit se do svých domovů se Srbové ve
většině případů rozhodli raději pro
opuštění svého místa bydliště a Chorvatska.
Zvláštní zpravodaj o stavu lidských práv v bývalé
Jugoslávii, Tadeusz Mazowiecky, upoutal pozornost chorvatských představitelů na
tu skutečnost, že »v Chorvatsku je evidováno 5.000
případů násilného vyhnání z domovů a že chorvatská vláda je vázána
mezinárodními úmluvami, že podnikne účinná opatření proti tomuto nezákonnému a
násilnému vystěhovávání, které představuje hrubé porušení lidských práv«. Ve zprávě o stavu lidských
práv, předložené v březnu 1994, podává také státní department varování a
konstatuje, že hlavním problémem je vyhánění z obydlí, »které nepřestalo, navzdory
slibům, které učinili někteří chorvatští vládní představitelé«.
V nejobtížnější situaci jsou nájemníci bytů, které
vlastnila bývala Jugoslávská lidová armáda. Chorvatská vláda naplánovala, že
17.000 z těchto bytů »uvolní«. Nejvyšší počet vyhánění z
vojenských bytů byl zaregistrován ve Splitu, kde se ocitlo bez domova asi 1.500
rodin, a v Záhřebu. Doposud bylo v Chorvatsku vyhnáno z vojenských bytů asi 6.000
rodin, většinou srbských.
Ničení domovů a demolice kostelů
Odhaduje se, že bylo vypáleno nebo úplně bombou
zničeno tisíce domů, bytů a obchodních prostor, které vlastnili nebo obývali
Srbové v Chorvatsku (většinou v Zadaru, Záhřebu,
Karlovaci a Osijeku). Mnoho domů a bytů bylo ještě před výbuchem
vyrabováno. Za tyto přečiny nebyl nikdo odsouzen ani potrestán a velmi málo
pachatelů bylo identifikováno.
Dokonce americký velvyslanec v Záhřebu, Peter
Galbright, veřejně protestoval proti výbuchům ve velkém rozsahu, vypalování a
rabováním domů a majetků, které vlastnili Srbové. Na konferenci, která se
konala na Zábřežské univerzitě, přednesl tuto otázku: »Dá se skutečnost, že bylo v oblastech pod
chorvatskou kontrolou vyhozeno do vzduchu asi 10 000 domů patřících Srbům,
nazvat výstřelkem nebo vedlejším důsledkem války?« Vandalismus, na který chorvatské úřady nezareagovaly
včas, adekvátně a účinně, dosáhl svého vrcholu při demolici srbských kostelů.
V pěti eparchiích (biskupstvích)
na území Chorvatska bylo úplně zlikvidováno 139 kostelů a poničeno 155 kostelů.
Byly zničeny nebo poškozeny neocenitelné památky pocházející z 13. až 16.
století. Byl zlikvidován klášter a mnoho dalších, což bylo také osudem srbské
ortodoxní církevní knihovny v Pakraci, která byla založena v roce 1690. Vážně
byla poničena rezidence zábřežského metropolity (arcibiskupa)
a muzea srbské ortodoxní církve v Zábřehu, kde byly umístěny exponáty z 13. až
16. století. Přitom bylo zničeno mnoho cenných ikon a církevních knih i dalších
uměleckých děl, chráněných v těchto budovách.
Na základě přesné zprávy, kterou připravila Srbská
ortodoxní církev, je v Memorandu i řada dalších odkazů o ničení kostelů srbské
ortodoxní církve v Chorvatsku. Všechny kostely srbské ortodoxní církve byly
vyhozeny do povětří v Slavonskim Brodě a jeho okolí, kam také spadá kostel v
Karlovaci a v Osijeku. Mnoho knězů srbské ortodoxie opustilo Chorvatsko poté,
co byli vězněni a mučeni.
Konverze srbských dětí na katolickou víru
Určitě tedy dochází k nové náboženské a kulturní
genocidě. Je dobře známo, že připojení k srbské ortodoxní církvi představovalo
v minulosti významnou bariéru při asimilaci Srbů, zvláště v boji proti Turkům i
později. Po rozdělení a válce v letech 1991/92, vyžadovaly chorvatské úřady tím
nejpodlejším způsobem, aby se ortodoxní věřící zřekli své víry a přestoupili na
římskokatolickou víru. Hlavním terčem těchto snah byly předškolní a školní děti
srbského původu. Kvůli své ortodoxní víře nenavštěvovaly srbské děti zpočátku
hodiny náboženství, které vyučovali římskokatoličtí kněží. Začaly být proto
ponižovány a týrány a označovány jako nekřesťané. Kvůli tomu, aby děti přestaly
být týrány, souhlasily rodiče nakonec s tím, aby jejich děti navštěvovaly
hodiny římskokatolického náboženství.
Otázku konverze srbských dětí nadnesl v chorvatském
Saboru (parlamentu) poslanec Dragan Hinič (Srb), který řekl, že na římskokatolickou víru bylo
obráceno 11.000 až 14.000 srbských školáků. Na tato odhalení reagoval výpadem
Drago Krpina, chorvatský poslanec.
(viď
např. dezinformaci v časopise REFLEX na internetové stránce): srpen, září 1990 - Na všech typech je
omezována výuka v albánštině. Kvótami je drasticky omezena možnost
albánských žáků zapsat se na střední školu. Do léta je propuštěno 18.000
učitelů.
září
1992 - Nový školní
rok albánští žáci a studenti začínají ve zcela odděleném paralelním "podzemním"
školství.
Avšak na rozdíl od chorvatských úřadů, které na
tuto záležitost vůbec nereagovaly, pokusil se známý římskokatolický kněz a
publicista, Civko Kustič, vinu za konverzi srbských dětí na katolicismus
přenést ze své církve na nový chorvatský stát. Připomenul vývoj v minulosti a
řekl, že Nezávislý stát Chorvatska (NDH) chtěl »pochorvatštit (asimilovat) Srby v Chorvatsku«. Kustič zdůraznil význam
náboženství při uchovávání národní identity a řekl, že »tato konverze byla politickou
vůlí a z toho důvodu měli Srbové zapomenout, že jsou ortodoxní«. Pokračoval tím, že připomenul,
že »NDH vyvinula tak velký nátlak,
že mnoho Srbů muselo přestoupit na katolicismus. Tak je tomu i dnes, ačkoli
tlak, který je vyvíjen dnes, nemá stejnou podobu jako v letech 1941 až 1944,
protože dnes má spíše psychologickou povahu« - vysvětloval tento katolický
kněz.
Srbská ortodoxní církev odhaduje, že za
nepřítomnosti ortodoxních kněží, navštěvuje 90% dětí srbského původu v
Chorvatsku římskokatolické náboženství.
Kulturní genocida
Tato skutečnost je především patrná v tom, že se
přestal používat srbský jazyk a cyrilské písmo a že Srbové byli zbaveni práva
vydávat své noviny a vysílat rozhlasové a televizní programy v srbštině. Z
vysílání chorvatského státního rozhlasu a televize je také vidět, že velké změny
zaznamenal i chorvatský jazyk a řeč. Především slova, která byla stejná v obou
jazycích, jsou nahrazována čistě chorvatskými nebo nově vymyšlenými výrazy, což
je opět připomínkou tragických dob NDH, kdy byly v chorvatském jazyku násilně
učiněny velké změny jen proto, aby se co možná nejvíce odlišil od srbštiny.
Srbové, kteří stále ještě zůstávají v Chorvatsku,
jsou nyní nuceni poslouchat v rozhlase a v televizi »novou řeč« a v novinách číst »nový jazyk«, kterému dokonce jen stěží
rozumějí mnozí Chorvati. Nebo mu nerozumějí dokonce vůbec.
Znesvěcení památníků obětem fašismu
Díky tolerantnímu přístupu chorvatských úřadů k
vandalismu dochází v Chorvatsku ve velkém měřítku k znesvěcování a demolicím
památníků obětem fašismu a ustašovské genocidy. Je smutné, že se odehrává v
době, kdy celý demokratický a pokrokový svět upoutává svou pozornost k
tragédii, kterou způsobila druhá světová válka, a oslavuje 50. výročí vítězství
nad fašismem (v čase napsaní tohoto dokumentu).
Nejedná se však o pachatele, které by nešlo chytit
a potrestat, protože v mnoha případech je k těmto činům navádějí samotné úřady,
a dokonce jim v tom pomáhají. Odhaduje se, že v Chorvatsku bylo poškozeno nebo
zničeno více než 2.000 památníků souvisejících s antifašistickým odbojem. Jedná
se o památníky určené Srbům nebo chorvatským antifašistům.
To se týká také obrovského komplexu jednoho z
největších fašistických koncentračních táborů za druhé světové války -
Jasenovače, kde zahynulo podle nejnovějších odhalení 750.000 až 900.000 Srbů,
Židů, Romů a dalších, včetně chorvatských antifašistů. Ještě smutnější je to,
že z muzea tohoto památníkového komplexu zmizely exponáty, který byly důkazem
strašlivých zločinů, které páchali ustašovci na srbském lidu.
Kromě toho byly ve velké míře přejmenovány ulice,
náměstí, instituce a různá místa. Tragickým mementem na těchto násilnických
činech, které se páchají pod záštitou chorvatských úřadů, je skutečnost, že
ulice, náměstí a instituce dostávají svá jména podle lidí, kteří se stali
symbolem, podle ideologických původců těch nejhorších ustašovsko-fašistických
zločinů za druhé světové války. Nejenom Srby, ale i chorvatské antifašisty
velmi rozzlobilo opětné zavedení měnové jednotky, kterou byla "Kuna" v Ante
Paveličově loutkovém, kolaboračním státě, ve kterém byli spáchány ty
nejhroznější genocidy v nedávné historii.
Reakce na Memorandum jugoslávské vlády
Chorvatské úřady a někteří politici reagují na
Memorandum dost nervózně, celé je zavrhují, i když nevyvracejí uvedené
skutečnosti. Oznámili také svůj plán připravit antimemorandum, ve kterém budou
konkretizovat zločiny druhé strany.
Chorvatské ministerstvo zahraničních věcí také
vydalo oficiální nótu protestující proti publikaci Memoranda. Na první pohled
je však zarážející ta skutečnost, že tím, že nevyvracejí popsané skutečnosti,
snaží se chorvatské vedení omlouvat kruté a zločinné jednání své armády a
policii i některých občanů. Na obvinění přicházející z různých stran, že totiž
Chorvatsko pokračuje v politice NDH, chorvatský prezident Tudjman odpověděl, že
Nezávislý stát Chorvatska »nebyl zločinem, ale výrazem
touhy chorvatského lidu po vlastním státě«.
Nedochází jen ke snahám ospravedlnit událostí, ke
kterým došlo v letech 1941 a 1991, ale zbavit viny za zločiny, hrůzy a násilí i
chorvatský národ jako celek, neboť to je údajně jen výraz jejich politické
vůle. To ovšem vůbec není pravda a chorvatští antifašisté to nikdy nepřijmou. V
tomto kontextu lze vykládat i nedávný výrok Milana Vukoviče, předsedy
nejvyššího soudu Chorvatska: »Chorvaté bojují obrannou válku,
a proto nespáchali žádné válečné zločiny.«
Podobně se vyjádřil i mluvčí Saboru (parlamentu), Nedeljko Mihanovič, který tento výklad
podporuje. Ve všech projevech chorvatského vedení i v dalších publikacích,
které pojednávají o druhé světové válce a občanské válce v Chorvatsku v letech
1991-1992, je patrná snaha nejen omlouvat spáchané zločiny, ale také chránit
zločince. Ve světle současné státní politiky, která tvrdí, že Chorvaté nemohou
být z uvedených důvodů válečnými zločinci, musí být zločinci vždy někdo jiný.
Tím má být mezinárodní veřejnost přesvědčena o
nepodloženosti vůbec nadnášet tuto otázku o jejich zodpovědnosti před
Mezinárodním tribunálem v Hagu. I Richard Goldston, prokurátor Mezinárodního
tribunálu v Haagu, který vyšetřuje zločiny, které páchali Bosenští Chorvaté
proti muslimům ve střední Bosně od září 1992 až do června 1993 potvrzuje, že na
chorvatských vysoce postavených místech, jsou zločinci »nedotknutelní«.
I když tedy bylo proti Srbům v Chorvatsku spácháno
mnoho zločinů, ke kterým existují dostupné důkazy, je těžké uvěřit, že ti,
kteří je skutečně spáchali, vydávali k nim rozkazy a také tyto zločiny
inspirovali. Budou chráněni a zůstanou nepotrestáni.
Je těžké uvěřit, že je možné to vše ututlat a že se může opakovat to, co se
odehrálo v roce 1991, kdy se předseda Nejvyššího soudu Chorvatska, Vjekoslav
Vidovič, zmocnil dokumentů o zločinech spáchaných proti Srbům v Sisaku a
následně o nich uvědomil úřady. Státní představitelé reagovali tím, že
Vjekoslava Vidoviče propustili. Proto byla celá záležitost z rozhodnutí
chorvatských představitelů umlčena, což je v souladu s tezí o tom, že
ospravedlňování válečných zločinů a zastírání důkazů je státní politikou
Chorvatska, že Chorvaté nemohou být zločinci, protože zločinci jsou vždy nějaký
jiný národ..." (Dragan
Colovič, komentátor rádia Bělehrad).
Tak, jako jsme rozebírali předchozí politiku Chorvatska k
Srbům, stejně tak můžeme rozebírat i tzv. mezinárodní "pomoc srbskému etniku"
ze strany NATO a různých mezinárodních sil IFOR, KFOR, SFOR v rámci UNPROFOR
nebo můžeme rozebírat Daytonskou dohodu a Daytonský mír a zjistíme, že ve všem
mají opět prsty jezuitské složky Říma a že všechno je děláno hlavně ve prospěch
Chorvatska.
Není těžké
vypozorovat, že i zdánlivě nezaujaté mezinárodní síly a pozorovatelé jsou velmi
opatrní ve svém vyjadřování směrem na stranu Chorvatů a na adresu Franjo
Tudjmana a jeho vlády, ale že snadno vynáší soudy na adresu Srbů, Bosenských
Srbů, muslimských Srbů, bosenských muslimů apod. Jak smutné (nicméně zcela
logické), že i humanista Václav Havel se na adresu Srbů se srbskou národností
za války 1991-1995 nevyjadřoval příliš lichotivě a spravedlivě.
A pochopitelně i papež Jan Pavel II., jak jinak než
dvojsmyslně vyjadřoval své uspokojení: "Vyjadřuji
hluboké uspokojení nad charitativní činností, kterou vykonávají diecéze Čech a
Moravy prostřednictvím příslušných organizací, hlavně »Charity«. ... Obzvláště se to
týká pomoci ... chvályhodnému dílu ve prospěch obyvatelstva Bosny a Hercegoviny
..." (Projev papeže Jana Pavla
II. po příletu do České republiky, Praha, 25.4.1997).
Nejedná se zde
však o původní srbské obyvatelstvo, ale o chorvatské obyvatelstvo, které
Vatikán, když obsadili přímořské pobřeží a lukrativní turistické území, uznává
jako "jediné" a "právoplatné" v bývalé srbské domovině. S vyhnáním Srbů z
jejich domovů je papežství naprosto spokojeno.
"... je naléhavé umožnit církvi, aby
byla přítomna v oblastech převážně duchovního rázu, jak je tomu už dlouho v
jiných evropských zemích. Mám na mysli vyučování náboženství ve státních
školách, které si zaslouží, aby bylo považováno za zásadní přínos k budování
Evropy, která má základy v onom bohatství křesťanské kultury, která je společná
národům evropského Východu i Západu. Myslím dále na pastorační péči v
nemocnicích a ve věznicích a obzvláště na duchovní službu v armádě vykonávanou
dobře připravenými vojenskými kaplany. Dozvěděl jsem se o prvním pokuse v tomto
smyslu v oddílech rozmístěných v Bosně, který má dobrý úspěch a to nejen u
katolických vojáků." (Projev papeže Jana Pavla II. v České republice, Apoštolská nunciatura,
Setkání se členy České biskupské konference, Praha, 25.4.1997).
Tato slova jasně dokazují, že v případě Bosny je (byl) papež na straně katolíků - zde konkrétně vojáků
- a tudíž sotva bude na straně původních ortodoxních srbských obyvatel. Citát
také jasně prozrazuje, za jakým účelem české vojenské oddíly do Bosny jezdí a
koho podporují...
(Samozrejme sa to týka aj
slovenskej mierovej misie, obe - česká aj slovenská slúžia spolu pod jednotným
velením. Po rozvrátení Juhoslávie islamský fundamentalizmus začne ohrozovať
celú strednú Európu - lebo práve ona je vstupná brána do Európy, ktorú mu NATO
ľahkomyseľne alebo zámerne otvára ! - pozn. F. Š.).
Namiesto epilógu:
Skladba Birds of Paradise (Flying home)
sa stala neoficiálnou hymnou našich vojakov v misiách, ktorí si ju hrajú
pred odletom domov. Túto pieseň zložil v r. 1980 Švajčiar Peter Reber spolu s
ďalšími dvomi členmi skupiny, Sue Sohell a Marcel Dietrich, počas dlhej plavby
okolo sveta. Ako povedal s dojatím jej autor Peter Reber pre TA3, venuje
ju Slovensku a všetky výnosy z nej nech sú použité pre pozostalých alebo na
vyhotovenie pamätnej tabule obetiam tejto leteckej tragédie.
Birds Of Paradise (Flying home)
Kto ste? Kto som?
Skutočne sa dotýkame nebies?
Nič nie je skutočné - všetko je len pretvárka,
hovoria rajské vtáky.
Mám strach, čo to nevidíte,
povedzte mi, kam ma nesiete?
Čoskoro to pochopíš,
hovoria rajské vtáky...
Letieť domov, letieť domov
do krajiny, ktorú už poznáš...
Letieť domov, letieť domov
zo sveta, ktorý je z kameňa...
Balada o poľných vtákoch
(je v nej skrytá skromnosť a múdrosť vekov...)
Ľakajú sa klietky, rúk, pasce krásnych slov.
Ľakajú sa zradnej siete sľubov.
Nad konármi hliadkujú v modrom území.
Kde sa končí revír vrán a supov.
Nežobrú že chcú mať viac, ako dáva klas.
Nemučí ich závisť, údel Kainov.
Neženie ich blázon čas, neženie ich čas.
Zem ich ľúbi svojou láskou tajnou.
-----------------------------
© František Šteffek
(Citáty
sú prevzaté z knihy "Tajné dejiny jezuitov" a z periodickej
tlače,
obrázky
z internetu a z archívu autora).